Stěhování stárkovských skřítků

Stárkov se prý původně jmenoval Zwerkstadt. Skřítkové sídlili v bájném Vysokém kameni a ke všem lidem v okolí měli přátelský vztah. Pomáhali jim při polních pracích, hlídali jim děti, chránili jejich domovy a byli i jinak užiteční.

Když se však na Stárkovsku rozšířilo křesťanství, tyto drobné bytůstky se rozhodli odejít. Najali si povozníka Purmanna z Vlásenky, který je měl odvézt až na Moravu. Cesta probíhala dobře, ale když vozka vyjížděl kopec u Bystrého, ohlédl se, aby se přesvědčil, zda vůz nevyjel z kolejí. Tu se ho jeden ze skřítků, které vezl, možná jejich náčelník zeptal:
"Kolik myslíš, že nás vezeš?"
Purmann odpověděl: "Snad by vás mohlo být osm až deset."
Skřítek na to řekl: "Až vyjedeš nahoru na kopec, ohlédni se ještě jednou a dobře se podívej. Ale nelekni se, až uvidíš, co vezeš!"
Když se tedy povozník znovu ohlédl, s údivem spatřil, že má na voze tisíce a tisíce skřítků, kteří se hemžili jako myši a žáby. I loukotě kol jich byly plné, jako by tam seděl roj včel. Tu Purmann v údivu vykřikl:
"Ježíši Kriste! Kolik těch lidiček tady vlastně je?"
Nato všichni skřítkové zmizeli až na jednoho, toho, který s ním před chvíli povídal. Ten povozníkovi za jeho práci zaplatil do posledního haléře.

Vystěhování skřítků

Podle jiné pověsti se skřítkové vystěhovali z Vysokého kamene, protože je rušilo neustálé vyzvánění zvonu stárkovského kostela. Ke stěhování potřebovali povoz, který sami neměli. Proto požádali o pomoc sedláka ze statku číslo jedna v dnešní České Metuji.
Před odjezdem skřítkové sedlákovi nakázali, aby se cestou neotáčel. Tomu to nebylo zatěžko, ale když ujeli kus cesty, najednou se mu zdálo, že vůz je příliš lehký. Chtěl se proto přesvědčit, jestli skřítkové ještě na voze sedí, a přes výslovný zákaz se ohlédl.
Od toho okamžiku se vůz nehnul z místa, ať sedlák pobízel koně sebevíc. Nakonec musel skřítkům odříct službu, a oželet tak pěknou odměnu.

Znak města Stárkova

Na zdi stárkovské radnice je zobrazen městský znak, který představuje medvěda s řetězem kolem krku stojícího u stromu. O tom, jak Stárkov ke svému znaku přišel, vypráví následující pověst.
Před dávnými časy byli muži z kraje pod Turovem vyhlášeni svou velkou silou. Jeden drvoštěp z Horního Dřevíče prý přinesl z lesa celý kmen smrku, protože se nechtěl zdržovat jeho rozřezáváním. Bysterský kovář zase neohroženě zahnal tlupu loupežníků, která přepadla majitele panství. Nejvíce však vešel do povědomí dřevorubec ze Stárkova, jehož hrdinský čin je dodnes zvěčněn ve stárkovském městském znaku.
Tento dřevorubec jednou pracoval v lese nedaleko od Stárkova, když ho přepadl medvěd. Byla z toho rvačka, v níž byl medvěd poražen. Dřevorubec si ho hodil na záda a odnesl na mýtinu, kde měl připraveno několik řetězů s uvázanými oky, do nichž chtěl po skončení práce upevnit poražené kmeny. Jedním z těchto provazů utáhl medvědovi smyčku kolem krku a přivázal ho k borovici, která na mýtině rostla. Bylo totiž teprve kolem poledne, a dřevorubec chtěl dokončit svou práci.
Až těsně před západem slunce zmítajícího se medvěda odvázal a vydal se s ním na cestu domů, aby ho ukázal sousedům.
Od těch dob má Stárkov na věčnou památku na tento statečný čin ve znaku medvěda stojícího na trávníku, v pozadí se stromem, a to vše v červeném poli.

Vysoký kámen u Stárkova

Na severovýchod se tyčí strmě spadající skála, z níž je krásná vyhlídka do údolí, v němž Stárkov leží. Skále se odedávna říká Vysoký kámen. V její blízkosti se táhne hluboká strž, kde podle vyprávění žili skřítkové. Jedinou památkou na ně jsou jména balvanů, roztroušených na dně strže, jež jsou dodnes nazvány podle toho, k jakým účelům skřítkům sloužily. Tak tu najdeme Stůl skřítků, Kazatelnu nebo Židli.
Ve strži měli skřítkové také tajnou skrýš, kde ukryli všechny své poklady těsně před tím, než se z těchto míst museli odstěhovat. Říká se, že k pokladům se lze dostat, a to pouze jednou v roce, na Květnou neděli, když čte kněz v kostele pašije.
Poklady jsou však pečlivě střeženy tajemnou paní, která byla k této službě donucena za trest, protože zabila své dítě. Tato strážkyně na každého příchozího třikrát výstražně zavrčí. Kdo na tuto výstrahu dá, může pokojně odejít, kdo však neuposlechne, bude ztracen, protože ho strážkyně roztrhá.

Povídky jsou publikovány s laskavým svolením Evy Koudelkové z knihy Pověsti z Broumovska, Nakladatelství Bor